Penam jako jednička na trhu odjakživa měl a stále má svou mlynárenskou divizi a s ní i čtyři mlýny, ten největší ve Znojmě. Spolu s vojkovickým mlýnem jim velí Jaroslav Faika. Velí, protože mlýn se řídí z velína.
V tom znojemském má práci čtyřicet lidí, melou žito a pšenici takřka výhradně od pěstitelů z Agrofertu, ze které denně namelou 220 tun pšenice a 85 tun žita. To je celkem na 300 tun té nejkvalitnější mouky. A věřte, nebo ne, každá pšenice je jiná. Jaroslav Faika rozezná pšenici z Vysočiny od té z Moravy nebo Čech už na pohled: „Tady u nás na Moravě byly vždycky dobré sklovité pšenice, ty jsou vhodné na výrobu hrubých a polohrubých mouk, z nichž jsou vynikající těstoviny. Z takové pšenice je mouka opravdu sklovitá, průsvitná, nikdy ne bílá. Ale je to čím dál složitější, klimatická změna je znát a těžko říct, jestli se tady pšenici bude za pár let ještě dařit, potřebuje poměrně dost srážek.“
Dobrý mlynář zraje deset let
„Pro mlýn musí mít člověk trochu cit a trochu talent. Obsluhovat tyhle stroje a udržet je v chodu, je jedna věc. Ale uřídit to, nastavit správně všechnu techniku a být opravdu dobrým mlynářem, to není za rok za dva, to trvá tak deset let. A lidí je čím dál méně, řemeslo netáhne. Už dnes nám pomáhá technika, ale bude muset ještě hodně přidat, protože za takových třicet let bude na mlýn asi muset stačit jeden člověk,“ říká Jaroslav Faika. A jeho kolega, mládek Libor Truhlář dodává: "Mlynařina, to je neskutečné množství kombinací, seřizování strojů a hlídání kvality. Pšenice se různě mění, musím být stále ve střehu." Ví o tom své, do znojemského mlýna nastoupil už ve třetím ročníku na střední škole. Začínal od sila, dělal krupičkáře, což je specifická mlýnská profese, a dnes je tu mládek stejně jako jeho bratr Josef. Oba si libují, že jejich stroje jsou jako mercedes mezi auty.
