Od pomocných prací až na místo ředitele. Tak by šla shrnout kariérní cesta Pavla Kovala, ředitele pekáren Zlín a Břeclav, která trvá již 50 let. Jenže to bychom to vzali až příliš velkou zkratkou. Pavel Koval patří mezi naše nejzkušenější šéfy, jeho pekařský příběh je víc než zajímavý. Dejme mu slovo.
Jeden můj strýc byl pekař a druhý zase jezdil jako šofér v pekárně a ty výrobky rozvážel. O pekařině se u nás hodně mluvilo, prostě to bylo v rodině, a já se tedy šel učit na pekaře. Když jsem po vyučení nastoupil do pekárny, tak nás tam takových mladých vyučenců bylo moc a nezbylo na nás nic jiného než pomocné práce. Čištění plechů, zametání podlah, vybírání z pece. Čekalo se, kdy se uvolní místo u míchání nebo pečení, aby se člověk na to místo dostal. A člověk se musel snažit už u těch pomocných prací, aby ukázal, že tam není jen do počtu.
Když jsem konečně začal dělat mísiče, bylo pro mě otázkou pekařské cti, abych těsta míchal dobře, a hlavně jsem se učil takovou tu pekařskou alchymii. Staří pekaři to uměli a učili nás, že když jde pekař do práce, už podle počasí musí uvažovat, jak namíchat těsto, aby mu správně vykynulo. To už se mi pekařina začala líbit víc. Mísiče jsem dělal dlouho, potom jsem zkusil i pečení, ale později jsem se k míchání vrátil a dělal jsem ho až do doby, než jsem dostal nabídku dělat mistra. To byla moje první práce, kdy jsem měl vést ostatní lidi. A byla to pro mě výzva, kdy jsem si musel ujasnit svůj postoj, svůj přístup k práci a k lidem. Učil jsem se za pochodu, jak s lidmi jednat, jak je motivovat. Později jsem pak přešel na pozici technologa a za další 4 roky na funkci vedoucího výroby. V roce 2006 pak přišla nabídka jít na Slovensko a dělat ředitele pekárny v Považské Bystrici. To pro mě byla škola života, protože tam jsem zúročil všechno, co jsem se za pekařský život naučil.
Pro mě je dodnes velkou výhodou, že jsem si prošel snad všemi profesemi v pekárně. Těžko mě někdo ošidí. Na začátku mi lidé na Slovensku vůbec nevěřili. Pořád mi tvrdili, že něco nejde. Tak jsme šli spolu do výroby a já jsem jim předvedl, že to jde. Oni z toho byli v šoku a teprve pak se to rozjelo. Kdybych tu pekařinu neznal a neuměl ji, tak jsem s nimi vůbec nepohnul. Když jsem jim pak řekl, že jsem pekař jako oni, tak mi to nevěřili. Prý že „pekár nemôže byť riaditeľom“. Ale jak vidíte – môže.
Dnešní pekařina je velmi odlišná od toho, jak vypadala dřív. Chválabohu se do pekařiny dostalo hodně mechanizace a automatizace, které pomáhají odbourat tu nejtěžší práci, a je to pro lidi určitě ulehčení. Třeba dnes se už nepoužívá ten nejklasičtější způsob vyvádění těsta v dížích. To bylo opravdu těžké, náročné a dobře to uměli jen ti nejlepší pekaři. Dnes máme kvasná zařízení a hodně pomůže technika. Velká pomoc techniky je i při míchání, osazování, pečení chleba. My jsme ještě pekli ručně, kdy se válel chleba do ošatek, na lopaty se sázelo, ručně se sázelo do pecí, ručně se ten chleba vytahoval. Byla to mnohem větší dřina, při které bylo opravdu horko a mnohem více prachu.
Pekařinu musí mít člověk rád, jinak u ní nezůstane. Ze začátku ta láska nebyla taková, vznikala postupně, ale vznikala, a proto jsem u pekařiny zůstal. Je to pocit hrdosti na to, co pro lidi děláte a že to vnímají dobře a že ten chleba je chutný, je to otázka stavovské cti a já jsem ji začal vnímat i spolu s tím, že mi byly nabídnuty vedoucí pozice. O to větší to pro mě mělo váhu. Nejenom oboru, ale i mojí práce, že je třeba ji dělat, že je důležitá. A když se dělá dobře, cítím uspokojení, do práce se těším.
