Sila jsou novodobé špejchary
Špejchary a sýpky nám počítají léta na úrodu hojná i chudá už od 16. století. Po staletí totiž nikdo nevymyslel žádný lepší způsob, jak po žních skladovat obilí, aby bylo k dis-pozici až do těch dalších. Původně to byly stavby často jen přízemní, s časem a množ-stvím úrody však rostly do výšky. Až v minulém století vyrostly v monumentální sila. To první u nás začalo přijímat obilí v roce 1970. Koncern Agrofert provozuje i to největší tuzemské silo, v Hustopečích. Jeho parametry jsou doslova impozantní – ve sto buňkách pojme 92 000 tun obilí. Každá jedna buňka má základnu takřka 29 metrů čtverečních a výšku přesahující 43 metrů. Což dává praktický vy-užitelný objem 1 247 metrů krychlových. To celé krát sto.
Všichni ty betonové věže známe. Zdají se nehybné ve své velikosti, ale ve skutečnosti žijí životem až překotným.
Srdcem sila je velín, pánem sila je silomistr. Není to název nijak nadsazený – o zrno v silech je třeba pečovat a postarat se, aby bylo v optimálních podmínkách. A to není práce od devíti do pěti. Vyžaduje zkušenost a znalosti.
Všechny komodity se skladují v buňkách, do každé z nich se vejde několik set tun. Jen pro představu, v případě pšenice je kapacita pardubického sila 56 000 tun, kapacita hustopečského sila 92 000 tun. Nejsou to drobečkové. „Když se staráte o padesát buněk, máte pořád co dělat. Dříve bylo to tempo při žních pomalejší, plodiny na sebe více navazovaly. Dnes je to jeden velký blázinec, kdy se několik týdnů provoz na sile vlastně nezastaví, jen ty unavené lidi střídají ti méně unavení,“ popisuje svižný rytmus práce o žních Rudolf Ešner.
Ten navíc musí být svižný nejen o žních. Když se v buňce objeví nějaká anomálie, musí silomistr obsah buňky přepustit. Tak lze objevit a odstranit příčinu problémů. Jen to trvá osm až devět hodin.
„To hlavní, co hlídám, je teplota. Jako u člověka. Když stoupne moc, je to zlé,“ říká silomistr Rudolf Ešner. To vypadá jednoduše, ale zas tak jednoduché to není, protože v každém počasí je ta teplota jiná – ideální teplota je do 12 °C, protože to brouci hibernují, ale o žních je v sile klidně i přes 30 °C. Teploty nad 45 °C už jsou velmi hlasitým signálem, že se s obilím v buňce něco děje.
Proč se zrno v sile nerozmačká?
Protože příroda je celkem důmyslná. Byť v jedné buňce je tisíc tun obilí, ani to nejspodnější zrníčko neutrpí. Důvodem je to, že se hmotnost rozloží v ploše, čemuž dokonale napomáhá i tvar a stavba obilného zrna. Kukuřice už tak odolná není, s tou se v sile musí pracovat takřka v rukavičkách.
Co rozhoduje o osudu zrna
Kvalitu obilného zrna a jeho další určení popisuje při příchodu do sila řada faktorů. Jejich kombinace je pak osudem zrna. Vlhkost si řekne o sušení, objemová hmotnost oddělí hezká kulatá plná zrna od těch méně povedených, lepek je důležitý faktor pro mlýny, dusík zase mají rády pivovary. Je to trochu věda. A pokud se zrno vůbec nepovede, všechno vyřeší přepálení na alkohol.
Silo může být životu nebezpečné
Lze se v sile utopit? Možná vám to někdo tvrdil, ale je to nesmysl. Ponořit se do stovek tun zrna ale přesto raději nezkoušejte. Vylézt z něj vlastní silou je totiž v podstatě nemožné. A pokud by pod vámi náhodou spustili přepouštění, vtáhne vás to tak, že propadnete mořem obilí až na dno.
Hmotnost tisíce zrn
Napadlo vás někdy, kolik váží tisíc zrn? Jistě, záleží na druhu obilí, odrůdě, dozrávání a vůbec podmínkách. Ale schválně, tipněte si. U pšenice se jako referenční interval udává 35–50 gramů. Nejspíš jste čekali víc ...
