Přinášíme článek s vedoucím výzkumu a vývoje PRECHEZY, panem RNDr. Petrem Pikalem.
Když jsem před mnoha lety nastoupil do fabriky (tehdy se už sice nejmenovala Vzájemná rolnická továrna na hnojiva a lučebniny, ale ještě se nejmenovala Precheza), byl jsem poměrně čerstvý absolvent univerzity. Tedy vzdělaný spíše v teoretických záležitostech a obecných znalostech z chemie, bez nějakých rozsáhlejších praktických zkušeností. Většinu výzkumných prací prováděných na půdě vysoké školy nazýval jeden z našich profesorů souhrnným poměrně výstižným názvem „nahovnany”.
Příchod do Přerovských chemických závodů tedy znamenal začít se orientovat v konkrétní problematice vyráběných produktů. Zatímco v současnosti je nosným programem výroba titanové běloby a železité pigmenty jsou spíše takovým přívěskem, tehdy byla nosným programem výroba hnojiv a výroba pigmentů víceméně okrajovou záležitostí. Nikoliv však v oblasti výzkumu, takže se výzkumná skupina železitých pigmentů stala na řadu let mým pracovištěm.
Ačkoliv výroba hnojiv byla nosným programem, titanová běloba i železité pigmenty měly své brožury popisující jak vlastnosti a technologii výroby, tak způsoby hodnocení pigmentů a aplikační oblasti. Novému příchozímu do výzkumu obvykle byla vražena do rukou černobílá nebo černočervená brožura, případně obě, se slovy: „Tady si přečti něco o pigmentech.” Datum vzniku těchto brožur se zhruba krylo s datem nájezdu výroby titanové běloby a železitých pigmentů, tedy počátkem sedmdesátých let. Je jasné, že informace v publikacích obsažené postupně ztrácely na aktuálnosti, i když železitá červeň byla hematitem tehdy i v současnosti a technicky využívanými strukturami titanové běloby byly a jsou anatas a rutil.
Každopádně přibližně před 7 lety se pracovníci technického servisu, RNDr. Laskafeld a Ing. Stolín rozhodli, že by bylo dobré brožuru o titanové bělobě aktualizovat, doplnit nové metodiky hodnocení, doplnit a rozšířit aplikační oblasti a vydat publikaci novou. Tak spatřila světlo světa v roce 2014 knížka Titanová běloba, a to v české i anglické verzi. Poté byl pár let klid.
Koncem roku 2018 se objevila myšlenka, že by nebylo špatné mít podobnou novou verzi knihy také o železitých pigmentech, ale že je to asi moc práce a že by se to asi do roku 2020 nestihlo a kdo by to napsal, a tak vůbec. Jelikož jsem zrovna skončil se sepisováním souhrnu výrobních postupů a vlastností anorganických pigmentů pro Univerzitu Pardubice, tak jsem kolegy přesvědčil, že bychom to snad mohli dát dohromady. To jsem ale ještě tak úplně netušil, co všechno sepsání knihy bude obnášet.
Hned v úvodu vyvstal problém ohledně použití Ctrl-C a Ctrl-V. Hlavně metodiky hodnocení pigmentů se příliš neliší, ať se jedná o pigment bílý, červený, zelený nebo fialový. Ačkoliv jsme se snažili co nejvíce se vyvarovat prostého kopírování kapitol zahrnutých v předcházející knize o titanové bělobě, nemohli jsme se tomu na 100 % vyhnout, a to jak v metodikách hodnocení, tak v aplikacích. Jasně, titanová běloba je bílá a může být víceméně buď anatas nebo rutil, zatímco železité pigmenty jsou červené, žluté či černé, prostě pestré. Nakonec se jim tak i souhrnně říká, pestré pigmenty, a když jsme do zpracování přidali i chromitou zeleň, ultramarin a směsné oxidové pigmenty, bylo to ještě pestřejší.
Ale nakonec byla práce na knize docela zábavná, zejména vyhledávání informací o technologiích a historii výroby a použití pestrých pigmentů. Například jsem našel, že patrně první patent na výrobu železitých červení kalcinačním způsobem získal v roce 1794 pan John Atkinson z Harringtonu. To je ale již průmyslový proces, použití železitých pigmentů je totiž podstatně dávnější. Na rozdíl od titanové běloby, která byla vyvinuta před zhruba 100 lety, železité pigmenty mají za sebou historii starou desítky tisíc let. Vždyť i malby na stěnách jeskyní zhotovené před 40 000 lety našimi předky jsou z velké části vytvořené pomocí železitých pigmentů, byť, samozřejmě, nikoliv průmyslově vyráběných. Také jsme se mohli více vyřádit na tom, co vlastně je barva, jak a proč je červeň červená, žluť žlutá a čerň černá. A taky proč smícháním barevných pigmentů nikdy nelze získat černou barvu, vždy vznikne maximálně pouze šedá.
V oblasti hodnocení pigmentových vlastností jsme se sice víceméně shodovali z hlediska metodik s předchozí knihou, ale přesto se našly metodiky a vlastnosti specifické pro pestré pigmenty, ať proto, že jsou prostě barevné, nebo proto, že jednou z jejich aplikačních oblastí je stavebnictví. Zkrácení některých kapitol prostým odkazem na podrobnosti v knize Titanová běloba nám umožnilo podrobněji se rozepsat například o měření velikosti částic, které je zdrojem mnoha omylů a neznalostí, a to i mezi odborníky.
Pro měření velikosti částic existuje spousta metod, každá z nich sice poskytne při měření daného vzorku správný výsledek, ale jednotlivé výsledky se mezi sebou budou významně lišit. Hlavní aplikační oblastí pro železité pigmenty je stavebnictví. Důvodem je jejich trvanlivost, světlostálost a odolnost při zamíchání do silně alkalických stavebních materiálů, jako je například beton. Železité pigmenty ale lze aplikovat do většiny dalších segmentů, včetně nátěrových hmot a plastů. Na rozdíl od titanové běloby jsou ale žlutě a černě citlivé na zahřátí, takže jejich použití v plastech je tímto omezeno.
Závěrem bych chtěl poděkovat všem, kteří se na vzniku a zpracování knížky podíleli – autorům jednotlivých kapitol, recenzentům, a hlavně paní Jitce Koppové, bez jejíž redakční práce by celá záležitost rozhodně nedopadla tak dobře.