O takzvané Zelené dohodě neboli o „Green Dealu“ se mluví čím dál více. Jedná se o dlouhodobou strategii EU, která si klade za cíl dosáhnout uhlíkové neutrality, tedy zjednodušeně řečeno stavu, kdy Evropané budou vypouštět jen tolik skleníkových plynů, kolik sami dokážou eliminovat. Co Green Deal znamená v praxi a jak se dotkne Agrofertu? Zeptala jsem se Petra Cingra, místopředsedy představenstva koncernu Agrofert a zároveň člověka, který se v Agrofertu Green Dealu věnuje a má na starosti segment hnojiv, paliv, olejů a obnovitelných zdrojů...
Jak byste dohodu Green Deal popsal někomu, kdo o ní nikdy neslyšel?
Green Deal je reakcí na přesvědčení části světové populace, že má naše planeta problém s emisemi, zejména tedy s oxidem uhličitým. Emise souvisí s lidskou činností a údajně způsobují globální oteplovaní. Green Deal je jakousi snahou Evropské Unie o to, abychom množství emisí vypouštěných do ovzduší zredukovali do roku 2030 o 55 % a do roku 2050 na nulu.
Co to znamená v praxi?
Byly nastaveny dva limity. Toho prvního se týká iniciativa EU „Fit for 55“. Jedná se o sadu legislativních omezení a opatření, která si kladou za cíl do roku 2030 snížit emise o 55 % ve srovnání s rokem 1990. Druhý limit říká, že do roku 2050 musíme být tzv. CO2 neutrální.
Co si pod tím můžeme představit?
Osobně si to překládám tak, že v rámci naší činnosti buď žádné emise nevyprodukujeme, nebo pokud bychom je vyprodukovali, bezpečně je uložíme nebo je nějakým schváleným způsobem dále využijeme.
Můžete být konkrétnější?
Konkrétnější informace nejsou zatím k dispozici Jsou pouze definovány dvě možné oblasti nakládání s emisemi: způsob CCS, tedy Carbon Capture and Storage (zachycení a bezpečné uložení), a také způsob CCU, tedy Carbon Capture and Use (zachycení a využití pro produkci produktů, které dále nemají žádné emise).
Ten první způsob je tedy zřejmý – vyprodukovaný oxid uhličitý na nějakou dobu uložíme například do těsných podzemních prostor nebo pod mořské dno. Hodně se mluví o ukládání emisí do vytěžených ložisek ropy nebo zemního plynu. Oxid uhličitý se skládá z uhlíku a kyslíku – tedy ze základních stavebních prvků života na této planetě a základních prvků pro průmyslovou výrobu. Pokud se najdou správné technologie na jejich využití, může se v budoucnu z této dnes problematické látky stát surovina.
Co se týče způsobu CCU, není jasná definice, co bude či nebude politiky schváleno jako akceptovatelné. Jen předjímáme, že by mělo jít o výrobky, ve kterých bude CO2 v různé formě uložen dlouhodobě měly by mít tedy trvalejší hodnotu. Představte si stůl z dřevotřísky – v něm je lepidlo, které se vyrábí ze čpavku a močoviny – tedy z výrobků k jejichž výrobě je potřeba oxid uhličitý. Stůl by tedy mohl být výrobek splňující zmíněná kritéria. Naopak třeba rajče vypěstované v „průmyslových“ sklenících díky dodávce CO2 nebo nápoj sycený CO2 údajně taková kritéria nesplňuje. Vlastně by měly v této filosofii EU být takové produkty zakázané. Ale nepředbíhejme, počkejme si na návrh evropských úředníků.
Green Deal s sebou přináší také jistou ekonomickou zátěž. Byl představen v roce 2019, kdy ještě nebylo aktuální téma nemoci Covid-19. Vzhledem k tomu, že se teď nacházíme v ekonomické a sociální krizi, která je způsobené koronavirovou pandemií, zajímá mě, zda jsou ty nastavené environmentální cíle stále reálné?
Pokud jde o ten první zmiňovaný cíl „Fit for 55“ – tam bych zase takový problém pro průmysl, potažmo pro naši skupinu neviděl. V roce 1990 Evropa emise příliš neřešila a tomu odpovídaly také poměrně vysoké emisní hodnoty průmyslových firem. Ekologie zkrátka nebyla prioritou. Záleží na tom, jakým způsobem se ty emise budou srovnávat. Pokud se ten cíl bude vztahovat například k jednotlivým továrnám, není tajemstvím, že řada z nich už ho dávno plní – nemusela by tedy teoreticky dělat nic.
A pokud jde o ten druhý, zcela bezemisní cíl?
Tam je to složitější. Pokud to budeme brát tak, že mají mít podniky nulovou emisní stopu, znamená to masivně investovat a v některých případech to s dnešními znalostmi lidstva řešení nemá, protože takové technologie prostě neexistují. V každém případě se bavíme minimálně se o investicích v řádu stovek miliard eur jen v EU.
To by znamenalo, že dojde ke zdražení výrobků?
Zcela jistě se tyto dramatické investice projeví na cenách všeho. Zcela jistě můžeme říct, že, Green Deal navýší ceny všech výrobků napříč jednotlivými obory. Dnes často slyšíme, že Green Deal je svět plný příležitosti pro EU. To nevylučuji, nicméně – následující úvaha by měla být zřejmá všem. Pokud masivně investuji, musím někde vydělat, abych to splatil. Pokud budu investovat sám a ostatní nikoli, tak mám dvě možnosti. Buď se úplně uzavřu konkurenci, anebo budu ztrácet konkurenceschopnost. Problém proto je, že se Green Dealem zabývá pouze Evropa. Ostatní světadíly ekologii moc neřeší. A tak se může stát to, že Evropané nainvestují miliardy do technologií, díky kterým se nám sice podaří snížit emise, nicméně naše výrobky budou drahé. Ale to není všechno. Také je tu riziko, že se výroba přesune z Evropy do jiných lokalit, kde ta produkce bude vycházet levněji, a v globálu to povede paradoxně ke zvýšení emisí – protože v Indii, v Číně nebo třeba v Jižní Americe se většinou nikdo Green Dealem reálně nezabývá. Formální deklarace je jedna věc, praktické kroky potom věc druhá.
Pokud se Evropa stane do roku 2050 uhlíkově neutrální, jak se to projeví v globálu?
Reálně to bude znamenat, že na světě bude o pár procent emisí méně. Evropa totiž produkuje „pouze“ 8–9 % z celkového množství veškerých emisí na naší planetě.
A co těch ostatních 91 % emisí?
Ty vytváří ostatní světadíly. Evropa jim chce být ve snižování produkce oxidu uhličitého příkladem. Panuje názor, že pokud emise snížíme my jako Evropané, ostatní nás budou posléze následovat. Možná jo. Možná ne. A pokud ne, pak už v Evropě nebudeme mít tolik fabrik a pracovních příležitostí… Řada výrobců bude vyrábět své produkty někde jinde, v přívětivějším podnikatelském prostředí. A uvědomme si, že emise neznají hranice.
Co tím myslíte?
Evropa může být uhlíkově neutrální, jak chce. Pokud však bude zbytek světa emise dál produkovat ve vyšším množství, neznamená to, že se jim jako Evropané vyhneme. Donese je sem proudění vzduchu, nezastaví se na hranicích České republiky nebo Evropy… Osobně bych byl nakloněn Green Dealu mnohem více, kdyby se týkal celého světa. Proti globálnímu snižování emisí není rozhodně důvod protestovat.
Jak se Green Deal dotkne Agrofertu?
Poměrně dost. Jasný dopad vnímám především v oblasti chemie. Nicméně – tam to lze řešit investičně. Ale neplatí to ve stu procentech případů, protože jsou fabriky, kde je výroba postavená na uhlíku. Třeba Synthesia v rámci organické chemie s uhlíkem pracuje, a tak lze očekávat, že tam budou nějaké emise vždy. Na druhou stranu – pravděpodobně by bylo možné vše vyřešit již zmíněným CCS systémem. To znamená, že by se vypouštěné emise mohly zachytávat, následně se někde ukládat a poté čekat na své další případné využití. Co se týče zemědělství, konkrétně tedy živočišné výroby, tam by se mohla přímo na farmu naistalovat technologie, která by odsávala znečištěný vzduch a skrze katalyzátor by ho následně přečišťovala. Na tom dnes pracujeme v našich výzkumných institucích v Německu a na Slovensku. Green Deal se ale dotkne masivně i výroby potravin. Už dnes je vidět tlak na snížení užívání obalů a jejich recyklaci nebo cirkulaci, na změny v logistice výrobků a podobně.
Agrofert, respektive Lovochemie, je největším výrobcem hnojiv v České republice. Vzhledem k tomu, že se v souvislosti s Green Dealem otevřeně hovoří také o redukci hnojení, čeká se, že Zelená dohoda bude mít nějaký vliv na hnojivářský byznys Agrofertu?
Domnívám se, že ne. Nejsou totiž hnojiva jako hnojiva. Lovochemie stejně jako i Duslo a SKW Piesteritz vyrábí hnojiva s vyšší přidanou hodnotou. Nejedná se o ta nejjednodušší, nejlevnější, která mají největší emisní stopu. Tu má především dusičnan amonný a močovina. Dusičnan amonný se v Agrofertu nevyrábí vůbec. Močovinu produkuje podnik Duslo a SKW Piesteritz. Ve firmě Duslo se močovina vyrábí ale pouze pro technické aplikace a pro obor automotive kvůli redukci emisní stopy paliv na bázi nafty. Klasické spalovací motory budou určitě ještě nemálo let fungovat, takže tam velké riziko nevnímám. Navíc stejný produkt se využívá k redukci emisní stopy plynových elektráren a to je teď hit, na který Evropa ve výrobě energií spoléhá.
Močovina z SKW Piesteritz končí v 70 % případů ve stejných segmentech jako ta z firmy Duslo. Pouze 30 % této močoviny putuje do zemědělství. Nicméně je třeba říci, že SKW nevyrábí standardní močovinu, nýbrž močovinu inhibovanou, vysoce specializovanou.
Co je to inhibovaná močovina?
Granule toho hnojiva jsou navíc obaleny ještě speciální látkou, která v konečném důsledku zamezí úniku emisí do vzduchu a do vody. Účinnou látku, dusík, využije tedy více rostlina. I proto věříme, že bychom mohli na trhu s takovými hnojivy velmi dobře uspět. Myslím, že pokles spotřeby se odehraje u producentů, kteří produkují méně kvalitní hnojiva.
Jaká hnojiva kromě močoviny Agrofert ještě vyrábí?
V podnicích Lovochemie a Duslo se soustředíme především na výrobu nitrátových hnojiv, a to i pro ekozemědělství. Naše hnojiva se vyznačují pomalejším uvolňováním dusíku a výrazně nižší uhlíkovou stopou.
Vymýšlíte v rámci podniků nějaké „green-dealové“ plány či strategie?
Ano. Máme vypracované kompletní plány pro to, abychom plnili chystaná nařízení. Ta strategie stojí především na výměně technologií – ty stávající bude třeba nahradit novými. Stále ale narážíme na jednu věc, bez které nebude zelený žádný podnik, žádná domácnost, žádný člověk.
Na jakou?
Potřebujeme zelenou energii. Bez toho to nedáme. Zjednodušeně řečeno – abychom mohli být jako Evropa uhlíkově neutrální, musíme mít k dispozici pouze zelenou energii. A to je problém, protože té není dostatek. Nabízí se možnost investovat do solárních panelů či do větrných elektráren, nicméně ve vnitrozemí a našich zeměpisných šířkách je to velmi omezená možnost pro výrobu energie – nefouká tady vítr, nesvítí tady dostatečně sluníčko. Z mého pohledu je tedy primární problém uhlíkové neutrality a dohody Green Deal v nedostatku zelené energie a následně také ve schopnosti ji přepravit křížem krážem skrze kontinent. Na druhou stranu bych ještě rád dodal, že existují i jiné cesty pro výrobu zelené energie. Hodně se mluví o vodíku z vody. To je fajn nápad. Jenže pro jeho výrobu potřebujete obrovské množství zelené energie, násobně více než u současných konvenčních výrob z fosilních surovin, tudíž jste znovu v problému. Aby byl takový vodík zelený, tedy bezemisní, musíte mít dostatek zelené energie. Začarovaný kruh. No a pak je tu jaderná energetika. Bezesporu bezemisní, ale tu bohužel evropští politici nechtějí podporovat.
Myslíte si, že by mohl Green Deal Agrofertu přinést něco pozitivního?
Politici Green Deal označují za příležitost. Otázkou je pro koho. Nevylučuji však, že to může být příležitost i pro Agrofert. Dokážu si představit, že vzniknou například nové zpracovatelské obory. Z dnešních provozovaných technologií si dovedu představit určitou spolupráci s firmami, které se budou muset emisí oxidu uhličitého zbavit… Agrofert by tento CO2 mohl ve svých chemičkách dále zpracovat – třeba právě na močovinu a z ní odvozené výrobky, které splní definici CCU. Ale těžko dnes předjímat. Máme stále málo informací, všechno ukáže čas.
DALŠÍ ZPRÁVY