Přečtěte si příběh pana Ladislava. Ve vypjatém srpnovém měsíci roku 1968 pozoroval jako pomocník při žních sovětské vojáky, jak manévrují svými vrtulníky nad pšeničným polem firmy, do které později nastoupil jako mechanizátor. V 70. a 80. letech cestoval po Čechách i Slovensku a sháněl náhradní díly do unifikovaných zemědělských strojů. Dnes se musí naopak vyznat v nejmodernější zemědělské technice a online nákupních systémech. Ladislav Plachý načerpal spoustu profesních i životních zkušeností v jedné firmě a dokáže o nich velmi zajímavě povídat a své vyprávění navíc zpestřit vlastními nádhernými fotografiemi.
Není mnoho lidí, kteří by v jedné firmě vydrželi tak dlouho jako Vy. Co Vás vůbec do Primagry přivedlo?
Trochu Vás opravím, v době kdy jsem nastupoval do své první práce, nikdo název Primagra neznal. Jako absolvent oboru mechanizátor na střední zemědělské škole jsem v roce 1974, tedy v době hlubokého socialismu, nastoupil do firmy, která se jmenovala Jednotné zemědělské družstvo Těnovice (pozn. dnes Alimex Nezvěstice). Až slučováním okolních zemědělských podniků a transformací se tahle firma stala součástí dnešní Primagry.
Určitě ale můžeme napsat, že jste po celou svoji profesní kariéru zůstal věrný zemědělskému odvětví. Kdo nebo co Vás na tuhle cestu nasměrovalo?
Nejvíc moji rodiče, protože oba pracovali v zemědělství. Už když mi bylo 13, začal jsem jezdit jako pomocník na kombajnu. Na tuhle dobu si pamatuju moc dobře, psal se rok 1968 a na území bývalého JZD Těnovice se usídlila sovětská armáda. Zabrala si tehdy celou louku a postavila polní tábor, na kterém rozestavěla vrtulníky. Ty nám svojí zadní částí zasahovaly do pšeničného pole, kde právě probíhala sklizeň. Vojáci museli různě popolítávat, abychom mohli žně dokončit. Dnes sklizeň v srpnu končí, ale tehdy v tomto měsíci teprve začínala a protahovala se až do září.
Byl jste ještě dítě. Co jste si o celé situaci myslel? Byl jste lehkovážný a bral všechno spíš jako zábavu nebo převládaly obavy?
Na tenhle zážitek rozhodně nikdy nezapomenu. Bylo krátce po obsazení a nikdo netušil, co se bude dít. Bylo to hodně zvláštní. Najednou kolem vás jezdí vojsko a všichni se bojí, protože možnost války skutečně existovala.
Posuňme se k roku 1974, kdy jste už v zemědělství pracoval jako běžný zaměstnanec. Vzpomenete si na své první dny? Jak to tehdy v zemědělské firmě vypadalo?
Nejdřív to pro mě byla spíš praxe, protože mě ještě čekala vojna. Dostával jsem technické úkoly, spravoval sklad náhradních dílů a dělal další věci, které byly zrovna potřeba. V 70-tých letech pracovaly v zemědělství mraky lidí. Nebyla tak výkonná technika a zaměstnanci se museli věnovat různým službám jako například stavbě kravína nebo nejrůznějším opravám jak ve firmě, tak u zemědělské techniky. Na tyhle věci se dnes už najímají agentury.
Jak tedy Vaše práce nákupčího vypadala dříve a kam se posunula dnes?
Technika šla dopředu neuvěřitelným způsobem. Když jsem začínal, nakupoval jsem náhradní díly do techniky, která byla jednoduchá. Tehdy existovalo RVHP a většina aut, která se u nás vyráběla nebo prodávala, měla stejné náhradní díly. Stejné to bylo i u traktorů, byly to unifikované řady, katalog náhradních dílů měl člověk v hlavě a nemusel nic hledat. Dnes se neobejdete bez elektronických katalogů a náhradní díly hledáte podle VIN-kódů jednotlivých strojů, protože všechny jsou vyrobené na přání zákazníka.
Technicky se jedná o složitější práci, ale v řadě věcí je určitě jednodušší…
To ano, například zmiňované náhradní díly se objednávají přes dodávkovou službu a přivezou je až k vám. A v podstatě s každým se můžu spojit okamžitě, dříve neexistovaly ani pevné linky. Když například dnes nepřijdu domů z práce v obvyklou dobu, může mi manželka zavolat, jestli se mi nic nestalo. V 70 i 80. letech jsem odjížděl třeba v úterý nakupovat náhradní díly, protože se sháněly po celé České i Slovenské republice, a když se mě manželka ptala, kdy přijedu, řekl jsem, že když nebudou žádné komplikace, vrátím se za 2 dny, a když budou problémy, přijedu až za 3 nebo 4 dny. Měli jsme dvě malé děti a ona celou dobu nevěděla, jestli a kdy se vrátím. Na druhou stranu jsem byl odkázaný jen sám na sebe. Musel jsem si například sám sehnat ubytování, když jsem měl problémy s autem, protože neexistovala žádná asistenční služba a sám si shánět spoustu věcí.
Jak je to dnes s opravami zemědělské techniky?
Na co stačíme, to si opravíme. Technika je ale tak složitá, že ani autorizovaná firma nedokáže přesně zjistit poruchu a musí postupovat stylem pokus – omyl. Dnes jsou velké požadavky na emise, všechno se řídí počítačem.
Co se nejvíce změnilo k lepšímu?
Je toho hodně. Zemědělské stroje jsou schopné přesně určit, jakou dávku hnojiva nebo ochranných prostředků plodiny potřebují. Například postřikovače se řídí prostřednictvím GPS techniky a nemůže se stát, že by na jedno místo jely dvakrát. I když má pole nepravidelný tvar, moderní stroje si umí zapamatovat, v jakých místech už projížděly a podle toho vypínají trysky na jednotlivých ramenech, aby dodržely plánované dávky. Na druhou stranu ale kladou mnohem vyšší nároky na obsluhu.
Pro zemědělce jsou nejsledovanějším obdobím žně. Jak se za posledních 40 let změnily?
Zvýšily se především výnosy. Dříve se například sklidilo maximálně 40 metráků na jeden hektar pšenice, a když se takhle vysoká úroda povedla, všichni si mysleli, že jde o rekord. Dnes se hektarové výnosy pravidelně šplhají k 60 i více metrákům. Z hlediska techniky máme v současné době 4 kombajny a ty na dnešní sklizeň stačí. Dříve jich muselo být 16 a k nim i personál, který je obsluhoval.
Dalo by se ve stručnosti shrnout, co nejdůležitějšího jste se v Primagře naučil?
Přestože jsem technik, moje práce je a vždycky byla, především o komunikaci s lidmi. Každý člověk má svoje přednosti a nedostatky, ale s každým je potřeba se dohodnout. Nejdůležitější je proto naučit se jak. A právě tohle Vás nikdo nenaučí, na to si každý musí přijít sám a nejvíce mu pomohou životní zkušenosti a praxe.
Jak se v tomto směru projevují dnešní mladí lidé?
Někdy se snažím vybavit si svoje pocity, když jsem v 21 letech nastupoval do firmy a viděl nějakého čtyřicátníka nebo padesátníka, co jsem si o nich myslel a jak jsem se k nim choval. Snažím se tím vžít do role dnešních mladých lidí, kteří nás starší hodnotí a jak mě už jako 64 letého kolegu vnímají. Mladí lidé jsou mnohem sebevědomější, my byli v kontextu tehdejší doby tak nějak poslušnější. Řada z nich nemá smysl pro povinnost, a že je třeba samozřejmost ráno vstát a přijít do práce nebo když nepřijdou, tak alespoň zvednout telefon a omluvit se. Každá generace si o sobě samozřejmě myslí, že je lepší, než ta předešlá a takhle to bude nejspíš vždycky. Velkým pozitivem mladých je, že jim nejsou cizí nové technologie.
Dnes si lidé rádi zpříjemňují pracovní den například kávou, cigaretou nebo oblíbeným jídlem. Máte nějaké zaběhlé rituály, které Vám pomáhají?
Nic takového myslím nepotřebuji. Když přijdu ráno do práce, pustím počítač a okamžitě u mě stojí asi 10 lidí, kteří mají nějaké problémy a potřebují je řešit. Beru to tak, že některé dny jsou prostě příjemnější než jiné. Práce mě baví pořád a nejsem z ní ani po letech otrávený.
A co roční období? Nemáte nějaká, kdy Vám jde práce lépe?
Nejsem už nejmladší, a když se objeví první strniště a začíná podzim, hned si začnu uvědomovat, že rok zase rychle utekl a jsem zase starší. Jinak má pro mě každé roční období své kouzlo.
O Vás je nejen v Primagře známé, že krásně fotíte. Měl jste někdy možnost využít focení profesionálnějším způsobem?
Hodně lidí mi říkalo, proč děláš ve firmě, když můžeš profesionálně fotit. Takhle jsem ale nikdy neuvažoval, protože když se něco změní z koníčku na povinnost, přestane Vás to bavit. Ve svém archivu mám hodně velmi starých fotek, které zachycují vývoj podniku zhruba od roku 1975. Fotím, co se mi líbí a beru to jako relax. Klidně vstanu v půl páté ráno a jdu fotit do lesa.
Máte fotky, kterých si hodně vážíte?
Některé fotky mám raději než jiné, ale v poslední době už ani nevím. Dřív nebyla taková možnost srovnávání. Když se dnes podívám na fotky jiných fotografům, začnu o těch svých pochybovat a říkám si, že na nich není nic zvláštního. Samozřejmě mě ale potěší fotka, která se povede a je spjatá s nějakým mimořádným zážitkem.
Fotogalerie
